Tvorba

+ 50 w

Tam v dáli, v lese tajemném, zpívá onen vlk,
jeho píseň pochmurná, slzy po sobě ponechává.
Tam v dáli, v lese tajemném, smutně vyje vlček,
je sám..nikdo ho nepostrádá.
Poslouchej jeho píseň jak nejlépe jen umíš,
snad pochopíš její slova, její smutný text..
Slzy ti padají po tvářích, už pochopil jsi svůj hřích?
Bolestná píseň rány na srdci dělá,
tvá temná duše člověka začíná chápat píseň vlka..
Vše kolem zůstává tiše, i sám měsíc pláče v koutě.
Vlček svou píseň dokončí a se světem se rozloučí..
Nyní je již pozdě plakat, nic s tím nenaděláš,
vlčí duše již v ráji odpočívá..pouč se a nech být zvířata živá..

Páni,to je nádhera.Smutná pravda ;-(

Děkuji :3, to ano..:'(

Není za co. ;-)

+ 70 w

Na břehu řeky
Po několika hodinách,kdy jsem se nechala unášet řekou,mě proud vynesl až na břeh.Jen stěží jsem se tam vyškrábala,všude bylo bláto,ale dokázala jsem to.Vyčerpaná a absolutně bez sil jsem se doplazila k hustému křoví a zalezla do něj.Chráněná před zraky lidí i predátorů jsem tam usnula.
Když jsem se vzbudila,měla jsem strašný hlad.Bylo mi jasné,že si budu muset něco sama ulovit.Už jsem neměla otce,který by mi přinášel potravu,neměla jsem matku,která je nebo byla schopná strhnout sama i jelena,ba neměla jsem ani smečku,která by se o mě postarala.Teď jsem poznala,co je to za dřinu,být vlkem samotářem.Musela jsem být opatrná,tiše a nenápadně se plížit za kořistí-a za chybu,za jednu malou chybu bych zaplatila několika hodinami či dny hladu.Naučila jsem se spoléhat sama na sebe,protože jsem neměla na kom být závislá.
Kousek od břehu se rozkládal les.Už se stmívalo a já musela bystřit sluch a zrak,abych něco našla.Avšak štěstí dnes stálo na mé straně.Došla jsem až k okraji louky,kde kousek ode mě poskakovali zajíci.Neváhala jsem a vymrštila jsem se do vzduchu.Dopadla jsem přímo za nic netušící kořist.Prudce jsem natáhla hlavu a zakousla se do krku.Okamžitě jsem mu zlomila vaz.Nechala jsem zajíce ležet a zabila dalšího zajíce,který stál zády ke mně a nic netušil.
Vystartovala jsem po dalším,jenže ten začal utíkat.Dostihla jsem ho a popadla do zubů jeho kožich.Zuby jsem měla jen kousek od hrdla,stačilo by jen podržet si zajíce tlapou a zakousnout se tam.Ale neudělala jsem to.Něco mi v tom bránilo.Zvíře sebou vyděšeně škubalo.
,,Nech mě být,prosím,"žadonil.
Rozmýšlela jsem se.Nakonec jsem ho pustila ze zubů na zem.
,,Zmiz a už se sem nevracej,"přikázala jsem mu rázně a odběhla ke dvoum mrtvým zajícům.Když jsem se otočila,už tam nebyl.Hladově jsem se pustila do většího ze zajíců.Bylo to blaho,poprvé po dlouhé cestě zase cítit v tlamě kus dobrého masa a mít plný žaludek.Za chvíli ze zajíců nezbylo nic jiného než holé kosti.Já se spokojená a s plným břichem loudala po lese.Našla jsem útulnou jeskyni,ve které jsem přečkala zbytek noci.Bylo štěstí,že jsem tu jeskyni našla,protože přišla bouře.Voda padala z oblohy v obrovských kapkách,hromy hřměly,až se zem otřásala a klikaté zářící blesky sjížděly z oblohy na zem a podle kouře jsem poznala,že nejspíš zapálily strom.Naštěstí déšť všechno uhasil,takže požár neměl nejmenší šanci rozšířit se do jiných částí lesa.Do rána bouře ustala.
Vstala jsem a porozhlédla se po jeskyni.Nejspíš byla dlouho neobydlená.Vyšla jsem z ní a rozhlížela se po lese.Dole se klikatila řeka.Slunce svítilo a stromy v jeho svitu ožívaly.Chyběla mi smečka.Kéž by po mém boku stála matka nebo otec-nebo oba dva a pozorovali tu nádheru se mnou.Rodiče mi moc chyběli.Kdo ví,jestli třeba nejsou mrtví...
Napadlo mě,že bych si mohla najít novou smečku.Vyrazila jsem na cestu.Volným klusem jsem běžela podél řeky,dokud jsem nedoběhla k jednomu jezírku.Slunce žhnulo,tak jsem do něj skočila.Kolem nohou mi náhle proplula ryba.Ponořila jsem se a otevřela oči.Ryba možná nic neviděla,ale já ano.Plavala jsem za ní,až jsem ji nakonec chytla do čelistí a vynesla ji z jezírka na břeh.Tam jsem se do ní zakousla.Ryba byla výborná,ale musela jsem si dávat větší pozor na kosti.
Běžela jsem dál a dál.Mé rychlé,cvičené běhy mě nesly velkou rychlostí z toho zapomenutého kraje pryč.O hodinu později jsem utíkala po horském hřebenu.Běžela jsem stále větší rychlostí.Vybíjela jsem si tak svůj žal,smutek a-vztek.Vztek na cizí smečku,která zabrala naše území,na smečku,jež mi docela jistě zahubila otce i matku.Jejíž členové mě dohnali až sem.Vinou té smečky jsem se protloukala životem,jak to šlo.Pravda,teď sice mi nebylo špatně,lovit mi šlo,ale jak to bude dál?
Posílená takovými myšlenkami a vztekem jsem doběhla během pěti minut na vyšší horu.Pode mnou bylo údolí,kde byly rozestavěny domky a mezi nimi pobíhali lidé!Ač nerada,zastavila jsem se a shlížela dolů.A zezdola se ozvalo zoufalé vytí.Vytí,jež nápadně připomínalo matčino vytí!Zavětřila jsem.Z tábora byl cítit její pach.Měla jsem ohromnou radost.

Carmen

moc pěkné
+ 80 w

Díky,hned jdu dát pokračování ;-)

Dnešní den začínal jako každý jiný.Probudily mě první paprsky , pěkně mě hřály na kožich. Dneska je den jako stvořený pro procházku lesem, řekla jsem si.Vydala jsem se k řece , abych se napila když v tom uslyším jako kdyby někdo chodil tam a zpátky.Znovu jsem ponořila hlavu do vody a začala pít. Když to uslyším znovu, zvednu hlavu a varovně zavrčím. Opodál stálo něco malého a schovávalo se to za křovím. Popošla jsem blíž a vidím maličkou sovu. Asi spadla ze stromu. Přiblížila jsem se ještě blíž , ale sova se lekla , Chtěla vzlétnout , ale měla poraněné křídlo. Neboj se řekla jsem , já ti neublížím.
Sova tedy přišla blíž a já jsem si lehla . Sova si stoupla na moje záda. Já si také stoupla a zeptala se máš hlad . přikývla. Opatrně jsem šla směrem k horám. Zamyslela jsem se už jsem se postarala o vlče , nemůže být tak těžké postarat se o sovu. Zeptala jsem se jaktože má poraněné křídlo a další otázky , vychrlila jsem ze se tolik , že ani nemohla odpovědět . Zeptala se jestli jí nemůžu dát nějaké jméno , protože žádné neměla. Znala jsem jen pár jmen , ale snad si nějaké vybere. Začala jsem říkat – Lily , Annie , Daisy,Kimi , Lola, ale pokaždé řekla ne.Co třeba Bells řekla jsem . S tímhle už souhlasila. Řekla mi , že zrovna vzlétla když ji srazil k zemi velký sokol. Udržíš se na mém hřbetě když poběžím nebo tě tu chvilku můžu nechat. Zůstanu radši s tebou. Cítila jsem různé pachy , až jsem ucítila mladou laň, Plížila jsem se přikrčená v trávě . Vyskočila jsem na nohy a znala se za ní , nejdřív běžela rovně , ale pak zahnula do lesa . Bylo tam mnoho padlých stromů a Bells už se nemohla udržet. Radši jsem zastavila když mi laň uteče. Promiň , je mi líto radši jsem měla čekat. To nevadí , ale byla jsem odhodlaná ji něco ulovit . Tentokrát jsem ji posadila na strom a šla se porozhlédnout po něčem k snědku. Vzpomněla jsem si na králičí noru. Vydala jsem se tam a opravdu pořád tam byla. Začala jsem hrabat , uviděla jsem králíka neměl kam utéct. Chytla jsem ho do zubů a zakousla se. Honem jsem utíkala zpátky. Odtrhla jsem kožešinu a podala to Bells. Hned se do toho pustila, dívala jsem se jak králík postupně mizí. Něco málo mi nechala , rychle jsem to snědla. Vydali jsme se na zpáteční cestu a až teď jsem si uvědomila že je večer. Došli jsme k řece a napili se krásně chladné vody. Pomaličku jsme pokračovali , byla jsem unavená. Když jsem uviděla naši jeskyni zrychlila jsem. Než jsme došli zároveň jsme si řekli Budem ty nejlepší kmošky. Řekla jsem až se uzdravíš budeš letecká společnost. Lehla jsem si kolem Bells , aby ji mi nikdo nevzal. A potom už jsem usnula do teplé skoro jarní noci.