Studený vzduch, který jsem vdechla, mě ostře štípal v nose. Dnešní ráno bylo opravdu mrazivé a sychravé. Přesto jsem se vydala ke korytu řeky Moiry, abych vyhasla svou žízeň a nasytila svůj hlad. Stromy v Opadavém lese přikryla bílá jinovatka jako nevěstin závoj. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem hučení vodního proudu. Dále jsem pokračovala po směru zvuku, který mě zavedl až k hranici se Sekvojovým lesem. Ve vzduchu se vznášela omamná vůně vycházející z druhé strany břehu řeky. Mohutné kmeny a rozrostlé větve sekvojí jako by mi otvíraly svou náruč a volali mě k sobě. Odvrátila jsem se od nich. Dnes jsem je nechtěla poslouchat. Nahnula jsem se k vodní hladině. Voda byla ještě ledovější něž okolní prostředí. Pěkně jsem se vylekala, když se můj čumák poprvé s ní srazil. Odfrkla jsem si. Pak jsem vodu jazykem po malých doušcích nabírala, Žízeň jsem uhasila, ale v břiše mi pořádně zakručelo. Chvíli jsem se rozhlížela kolem sebe, zda-li se mi nenaskytne příležitost k lovu. Moc mi to neusnadňovaly vodní páry vystupující z řeky. Tudíž jsem se musela spoléhat jen na svůj sluch. A opravdu jsem za nedlouho uslyšela, pak i ucítila malého savce. Snad králík nebo zajíc. Dlouho jsem se nerozmýšlela a vyběhla jsem k němu, řídíce se svými instinkty. Zavalila mě vlna úlevy, když jsem po dlouhém hledání objevila malého bílého zajíce. Neváhala jsem ani vteřinu. Vyskočila jsem po něm. Proti mně neměl žádnou šanci. Skončil v mém pevném sevření a poskytl mi potravu po zbytek odpoledne. Trochu jsem se unavila. Vydechla jsem teplý vzduch, který se srazil se studeným, čímž se vytvořil obláček páry. Odešla jsem si lehnout pod nejbližší strom. Slunce sice stálo nejvýše na obloze, přesto hřálo velmi málo. Stočila jsem se do klubíčka, abych zamezila, co nejmenší ztrátě tepla. Očima jsem hleděla na protější břeh. Les si tam povídal svou řečí, kterou jsem neuměla. Ale pokud jsem se dost soustředila slyšela jsem nářek v jeho nitru. Půlka ze mě toužila po skrytém dobrodružství plném nástrah a tajemství. Zátimco ta druhá polovina, myslela na mrazivé počasí, které bodalo stejně jako lidské šípy. Mráz se ke mně plížil jako vrah. Nemohla jsem to vydržet. Vyskočila jsem opět na nohy a utíkala jsem k Sekvojovému lesu. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Nevnímala jsem vůbec své okolí a jen jsem se vyhýbala slepě překážkám. Snažila jsem se uniknout dlouhým pažím chladu, jenž mě chtěly pevně chytit a nepustit. Co se to se mnou děje? Proč mě každá věc pronásleduje? Měla jsem pocit, že i ty stromy se mi skrytě vysmívaly. Na každém kroku číhala jejich past. Možná se mě chce příroda takhle zbavit? Nebo mi snad chce něco ukázat?
Nevím. Ale snad na to přijdu dřív než mě celou pohltí.

Po boji jsme se ještě najedli a ihned jsme vyčerpáním šli spát.
Ráno jsem se probudila o něco silnější. Když jsem vstávala prohlížela jsem si své tělo. Nejdříve popálené tlapky až po zaschlou krev na kožichu, který byl místy vykousnutý či pocuchaný. Šla jsem totiž spát, tak jak jsem přišla z boje, nebyla jsem to ze sebe smýt. Vyčerpaností jsem něco snědla a ihned usnula jako ostatní.
Musím se jít někam “napravit“. Zvolám smečku a nařídím ať nechodí nikam daleko a nikde se moc nezdržují o samotě, protože se potřebuji dát dohromady, abych mohla opět fungovat a vést smečku. Když tak o tom přemýšlím, ihned mě napadne jedno skvělé místo, které je mé nejoblíbenější- Měsíční údolí. Neohrabaně skáču po kamenech podél řeky Moiry, až se dostanu k Měsíčnímu údolí. To se pyšní tou nejkrásnější krajinou, protože je magická. V dálce ji chrání hned několik útesů a mezi nimi je menší zátoka řeky Moiry. Měsíce jsou vidět i ve dne. To je pro nás skvělé, jelikož my vlci jsme ve spojení s měsícem.
Zde popouštím svým myšlenkám volný průběh. Mám tu své místečka, kde se ráda schovám před světem a rozjímám.
Teď seskočím z kamenů a začnu si lehce smáčet packy v zátoce a pak se jimi čistím. Když si vyčistím rány, stoupnu si na tu z nejnadýchanější trav a začnu pomalu vstřebávat energii, kterou mi toto území poskytuje. Vítr mi rozfoukává slepenou a mokrou srst a krásně mi ji načechrá. Skrz mé tělo proudí tok energie, proudí to mými žilamy, vším. Cítím se mnohem lépe, nejsem zdravá, rány pořád mám. Ale už nejsem tak vyčerpaná, moje tělo se psychicky a víceméně psychicky zregenerovalo.
Najednou kolem mě začnou růst menší stromky. Nejdříve se toho trochu zaleknu, protože to není má vůle, ale nejspíš to dělám nevědomky. Jelikož na tomto území se naše magie zvyšuje o několik úrovní. A já dokonce nějakou můžu získat, když budu trénovat, a tak tu asi hodinu si hraji s zemským elementem. Snažím se hýbat s půdou, nechávám vyrůstat stromy a potom je zase nechávám zajít do země. Nakonec jsem tu až do večera. Odcházím s dobrou náladou a zvýšenou úrovní zemského elementu. Mou radost mi překazí nespokojený žaludek. Proto plná energie cestou do tábořiště ulovím 2 zajíce.
Do tábořiště se vracím se setměním, jsem jiná, plná energie. Jsem zase Rita.