Ritin blok

Jsem jako každá jiná holka. Hnědé vlasy, velké hnědé oči a 165cm. Do davu skvěle zapadám, pár lásek a omylů mám za sebou a naivně si plánuji budoucnost v Londýně. Studuji střední prestižní školu, ale popravdě, nejraději bych se proháněla po lese s Andy, s mou fenkou.
A moje spojení s vlky ? Začalo to tím, že jsem se přestěhovala k babičce do města, ve kterém se nachází lesopark a vlastně celé tohle město je skoro obklopeno lesy. Stačí jen vyjít ven z toho koloběhu města a otevřít oči. Ale to už odbočuji. Když mi bylo zhruba devět, procházela jsem se tím lesoparkem a věřte nebo ne, byl tam. Stál tam vlk a koukal mi přímo do očí. Byla jsem dítě, vystrašené povídkami o vlcích, proto se mě zmocnil strach a utekla jsem. Doma jsem neřekla ani slovo, věděla jsem, že by se mi doma vysmáli, že vlci jsou vyhubeni. Ale co když ne ?
Do toho lesoparku jsem se vracela až po několika měsících a nebo když jsem měla někoho u sebe. Začala jsem tam chodit i se svou fenkou. Po nějaké době už jsem na to i zapomněla, ale jednou když jsem jí opět byla venčit a vracela jsem se domů, jsem ho opět spatřila. Tentokrát nebyl sám, měl kolem sebe několik dalších vlků. Teď to bylo horší, moje fenka se hodně pere, zakousla policejního vlčáka a jednu dogu. Domů jsem běžet nemohla protože mi běželi v cestě. Vycouvala jsem a rozhlídla se. Byli asi tak 20 metrů ode mě, zvolala jsem na Andy, tak aby se ke mně otočila a neviděla je, jinak by po nich šla. Musela jsem utéct i tak, aby je neviděla. Tohle všechno se mi odehrálo v hlavě v podobě 10 vteřin. Vyskočila jsem na strmý kopec vlevo od cesty a chytila se stromku. Drápala jsem se nahoru, chytala se trsů trávy a Andy mě táhla za sebou. Ani jsem se neohlížela. Když jsem se doplazila nahoru, tak jsem rychle utíkala k jedné skále kde je menší stezka neboli zkratka. Tam jsem se dala domů, Andynka to zvládla. Doma jsem si říkala, že se nic nestalo a nepřipouštěla jsem si to.
Tato zjevení se ještě několikrát opakovala. Postupně s mým dospíváním vymizela.
Teď jsem starší a nemám strach, chodím ven i v noci, hledám svého vlka, jeho smečku. Pořád hledám důvod, proč mě chtěl vyhledat. Co mi chtěl sdělit ?

Úžasné,
Chci se jen ueptat-je tahle stránka ještě funkční?
Je nějak omezená věkem?
Předem děkuji za odpověď.

Ten příběh je fakt dobrej, já bydlím zrovna ve vesnici kterou protéká Berounka.

Tak to budeme nejspíše ve stejném kraji. =)
Jsem ráda, že se líbí. Není to nic světoborného, jen pro případ kdyby se někdo nudil, tak píšu výstřižky z mého deníku.

Wow, si fakt dobrá že si píšeš takhle dlouhý zážitky do deníku, já mám taky deník a napíšu toho tak šestinu co ty.

Jsem mladá holka, která dodělává základku. V životě jsem si toho na poměry s ostatními lidmi prožila dost. Dnes jsem po měsíci opět nastoupila do školy. Dlouho jsem chyběla, protože jsem ležela v nemocnici po dvou operacích. Ráno jsem zaspala, probudila mě až moje babička, která přiběhla ve čtvrt na osm. Rozmrzele jsem se probudila a šla si do koupelny vyčistit zuby a učesat se. Potom jsem na sebe oblékla černé legíny, svůj oblíbený modrý top, černou mikinu a mou obnošenou zelenou bundu, kterou mám moc ráda. Díky ní splývám s okolím, jsem nenápadná a někdy jsem za to ráda. V 7:50 jsem konečně vyrazila z domu, měla jsem pravdaže trošku zpoždění, ale zachránila mě má učitelka přírodopisu, která mě ještě zdržovala na chodbě vyptáváním jak jsem na tom. Když jsme skončili v rozhovoru podívala jsem se do svého rozvrhu a zjistila jsem, že první hodinu mám s ní přírodopis. Když jsem stála před dveřmi přírodopisu, koukla jsem se na rozvrh učebny a opravdu tam bylo napsáno, že v pondělí první hodinu má přírodopis 9.B. Já si vždy musím vše zkontrolovat, jsem zkrátka perfekcionistka. Zhluboka se nadechnu a beru za kliku dveří, rychle zamířím ke své prázdné lavici. Snad poprvé se moje spolužačka, říkejme jí třeba Aneta, nedostavila do třídy. Aneta je velmi chytrá a vzorná holka. Ve škole si z ní hodně lidí utahuje, ale ona tomu přesto plně vzdoruje, tak jako jsem to kdysi dělala já. Dnes nepřišla, jelikož Berounka zasáhla i k ní domů. Ve třídě je nás dnes jen 16. Za narážek a poznámek od spolužáků o mé dlouhé absenci zamířím k lavici a usednu si. Rychle na jejich poznámky reaguji a odseknu jim. Potom mrknu na svou kamarádku, která při mě stojí ve zlém i v dobrém. Říkejme jí třeba Karolína. Ihned si vybalím přírodopis a v tu chvíli vejde do dveří naše učitelka. Hodina probíhá tak, že řešíme povodně a zjišťujeme, čí dům už je pod vodou a kdo je evakuovaný. Jelikož mám dnes postupové zkoušky na klavír mám omluvenku, že ze školy musím odejít po 12. hodině. Když při hodině angličtiny odcházím, domluvím se s Karolínou, aby mi látku, kterou mám rozepsanou dala potom opsat. Se všemi se rozloučím a ze školy odcházím se špatnou náladou, protože jsem hned vyfasovala 4 projekty, a zítra píšu z látky na kterou jsem vůbec nebyla.V šatnách na sebe rychle hodím svoje adidasky a bundu. Pustím si do uší písničky, konkrétně November Rain. Vycházím ze školy a tu chvíli se rozprší, hodím si přes hlavu kapucu a mířím dál na náměstí, kde se nachází moje umělecká škola. Svého učitele jsem nikde nenašla, tak tedy zamířím do budovy A. Vejdu do ředitelny a zrovna tam je. Jdeme se rozehrát do budovy B. Když vtrhnu do své učebny spadne mi brada. Všechen nábytek je vystěhovaný, je zde jen klavír. I židle zde chybí. Nic jiného mi nezbývá, začnu stupnicí E- Dur, etudou 23, menuetem od Sebastiana Bacha a končím Bláznovou ukolébavkou.Jsem připravená to předvést před komisí. Za pět minut začínají postupové zkoušky v koncertním sále. Tak se tedy rychle obleču a běžím do budovy A. Začínám jako první, vedu si celkem dobře, ale mám potíže s menuetem, zasekla jsem se u jednoho septakordu a nemůžu se dostat dál . Nakonec si poradím, celá nervozní, dokončím zkoušky a ještě slyším poznámky pár učitelů, kteří se mezi sebou baví, jestli pokračuji ve hře na housle a pak čekám před koncertním sálem na verdikt. Mezitím prochází kolem mě moje profesorka baletu, na chvilku se dáme do řeči, ale pak rychle spěchá, protože učí. Po dvacetiminutovém rozhodování komise konečně vyjde a řekne mi, že jsem prošla s jedničkou. Poděkuji a rychle odtamtud vypadnu směrem k nádraží. Moje promrzlý nohy potřebují zahřát , stavím se tedy v kebapu a dám si durum. Je tam obrovská fronta, ale vyčkám si. Alespoň jsem v teple. Durum sním a razím k nádraží přes zaplněnou lávku lidí, kteří si fotí Litavku. Promočená procházím kolem Střední pedagogické školy a Obchodní akademie, kde budu v září studovat. Když dorazím ma nádraží, hemží se to tu turisty, kteří zde uvízli. Nemají peníze na další vlaky a nebo nemají jídlo. Koupím si horkou čokoládu a pomáhám ostatním lidem. Potom znovu vyrazím na náměstí až k jedinému mostu, který ještě není ve městě zaplavený vodou, pouze turistmi, kteří provozují ''povodňovou turistiku''. V uších mi pořád hraje hudba, moje vlasy jsou celé mokré, stejně jako já. Vítr mi trochu vyfoukává vlasy. Kráčím po mostě na zádech těžkou tašku v ruce horkou čokoládu a v podpaží svírám svoje noty. Zdrcená se opřu o okraje mokrého mostu a sleduji tu spoušť, kterou zde povodně způsobili. Jez už není vidět, fotbalové hřiště se mění v bazén pro kachny. Náš ''kruháč'' kde jsem jezdili na inlinech je celý pod vodou. Berounka je všude, zasahuje do budov a rodinných domů. Domů se vracím v pochmurné náladě. Cestou potkám svého mladšího brášku, který se vrací z doučování angličtiny. Jdeme spolu domů a ukazuju mu fotky jeho fotblové hřiště, které vůbec nepoznává. Doma se zabalím do deky a usínám. Probudím se v 8 večer a koukám na nová aktuality. Na náměstí už je voda také. Sháním všude informace o nedaleké vesnici, kde mám ustájenou kobylku. Zatím to tam vypadá ještě přijatelně, ale autobusy nejezdí. Budu muset jet za ní vlakem. Doufám, že nikde neuvíznu. Venku nepřestává pršet...

Páni,ty máš koně.Já koně sice miluju,jezdím na nich,nicméně žádného stále nevlastním.=(

Já už teď ani nejezdím. Měla jsem v péči hřebečka a potom tuhle nemocnou kobylku. A když už se zdálo, že je z nejhoršího venku, tak si jí odkoupila 11 letá holka, která měla bohaté rodiče. Od té doby jsem už ani nevkročila.

To je škoda.Já mám placené hodiny jezdectví,ale 5 ponclíků tam má jedna mladá holka.Já jezdím na Pippě,je to zlatíčko,teda když zrovna není protivná.Už se jí taky jednou podařilo se na vyjížďce v té nejnevhodnější chvíli vysvléct z uzdy.Měla v tu chvíli jenom ona udidlo v tlamě a já pevně svírala otěže tak,aby to udidlo taky nevypadlo,protože bych mi pak celá uzdečka nebyla k ničemu.Nakonec to bylo kvůli povoleným lícnicím,.Celou cestu domů jsem pak myslela,že jí snad zabiju.Byla hrozně vzteklá.Ale jinak je hrozně hodná.Byla jsem s ní i na výstavě v Plasích,kde jsme získali 4. místo.
A co ten hřebeček?
Carmen

hele a kde prosimtě jezdíš hledám místo na ježdění