Obrana Sekvojového lesa

Jsem někde v lese. Uslyším zavytí. Běžím co nejrychleji na to místo. Ještě se protáhnu. Jsem unavená. Na mýtině zahlédnu úplně cizího vlka. /tak to bude on/, pomyslím si. Vlk ke mě dorazí a kousne mě. Jen uskočím na strom. Najednou ten strom se ale po mě ožene svými větvemi. Vyvolám ohen a strom zhoří. Zavrčím na vlka. Moc ho neznám, ale něco málo o něm přece jenom vím. /je dost dobrý/, tato myšlenka ne a ne ustoupit. Pořád na to musím myslet. Je ke mě otočen zády. Jdu pomalu k němu a chci na něho skočit. Jenomže on je znovu rychlejší. Vymrští se do vzduchu a odkopne mě. Narazím do stromu, který též ožije. Vyvolám znovu jeden a ten samý ohen. Nepomůže to. Jsem zamotaná do větví toho oživlého stromu. "tak jsem tě dostal", směje se Quid. "samici, jako jsi ty porazí každý", směje se dál. "to si myslíš ty!", vykřiknu. Vyvolám znovu jeden a ten samý ohen. Zabralo to. "co jsi říkal?", zeptám se, když se od tam dostanu. Omráčím ho. Ani nevím jak. Usměji se. Vyvolám znovu ohen, ale tentokrát na něho. Jsem silnější, než jsem čekala. Snaží se utéct. Běžím za něm. Po nějaké chvilce ho doběhnu a rychle kousnu. "to ti ale stačit nebude", zavrčí Quid na mě. Odkopnu ho do jezera, které je blízko nás. Zjistila jsem, že nemá rád vodu. Usměji se znovu. Jdu blízko k vodě. taky ji v oblibě nemám, ale kousnout a škrábnout ho mohu. "ve vodě nejsi tak mrštný, co?", ušklíbnu se. Tak ho tedy začnu škrábat co nejsilněji a taky kousat. Odstoupím od vody. Quid se chce zvednout, ale nejde mu to. "tak a mám tě", řeknu a vytáhnu ho z vody. Nakonec se přece jenom postaví a uteče pryč ke své smečce. Jsem taky zraněná, ale není to tak hrozné. Lehnu si k jezeru. /tak to bychom měli/, pomyslím si.

výborně :)

Polehával jsem na kameni a vyhříval se na slunci. Z nenadání se vynořil z poza stromů Ryath. Z jeho výrazu jsem vycítil něco zlého. "Co se stalo?" přiběhl až ke mně. "Thundarští vlci zaútočili a chtějí se zmocnit Sekvojového lesa." neváhal jsem a odešel jsem na pomoc při obraně. Bylo tam asi čtyři naši vlci mezi nimi i Rita, která tvrdě zápasila s alfa samicí. Vyhlédl jsem si černého vlka. Jeho tvář značila nenávist a touhu po boji. Nechtěl jsem ho tedy nechat čekat. Skočil jsem po jeho krku, ale velmi snadno mě setřásl. Mé drápy mu nevytvořily žádná vážná zranění. Znovu jsem se proti němu rozehnal, avšak mi uhnul stranou. Má výdrž, což jsem mu musel uznat. Chtivý boje vrhl jsem se na jeho záda a držel jsem se ho jako klíště. Potrhal jsem mu ze zad všechnu jeho černou srst, pak jsem mu pokousal nohu. Krvácel od vrchu až dolů. "Vzdej se!" štěkl jsem po něm, ale on se místo toho znovu postavil na nohy a zavrčel na mě. Tím mi ukázal svůj odpor. Svádělo mě ho zabít. Naštěstí pro něj nás Rita odvolala a musel jsem ho nechat jít. Ještě několik dní potom jsem cítil jeho krev ve své tlamě. Taky mě překvapila odvaha, s kterou se bil. Možná se s ním znovu opět setkám a zabiji jej.

hezké ;)

Honila jsem světle hnědého zajíce. Téměř jsem ho měla, ale vyvlékl se z mého polo-sevření a utekl zpátky do své nory. Než jsem se stihla za ním znovu rozběhnout, zatemnilo se mi před očima. Viděla jsem jen jakési útržky. Hnědo-šedého vlka s hrůzou nahánějícím pohledem, v krvi se válící cizí vlčici. Vše kolem vypadalo jako Sekvojový les. Pak se mi opět rozjasnilo. Nehybně jsem postávala na místě, dokud nepřiběhl Ryath. Nemusel mi ani nic říkat. Pochopila jsem, že se začal boj, na kterém by neměl nikdo z nás chybět. Neztrácela jsem ani chvíli a vystartovala jsem mu naproti. Byla z něj vidět únava. Určitě sháněl celou smečku- napadlo mě. Kousek mě doprovodil, ale potom se ztratil z mého dohledu.
V lese jsem cítila pachuť smrti plížící se k nám. Těžko říct, jestli je určena pro mou smečku, anebo pro tu cizí. Rita naplno zápasila s jedním z těch vlků. Mezitím co se jako supi shromažďovali i ti ostatní okolo ní. Mezi nimi stál i hněvivý pohled z mého vidění. Neustále si mě prohlížel a nenápadně se ke mně blížil. Na chvíli se mi ztratil mezi stromy. Z boku do mě narazil svými ostrými drápy a svalil mě dolů na zem. V hrudi mnou proběhla ostrá palčivá bolest. Zlostí jsem zakňučela. Čím více jsem se bránila, tím více mě tlačil k zemi. Cítila jsem jeho dech na svém krku. Měl příliš velkou sílu než, abych ho porazila. "Víš kdo jsem?" hrubým hlasem mi pošeptal do ucha. Zakroutila jsem hlavou. "Jsem tvoje smrt. Satay. Pamatuj si to." Jeho dlouhé bílé tesáky se tak nebezpečně tiskly k mé šíji. Musím něco rychle udělat.-pomyslela jsem si. Do oka mi vpadl malý kořínek u jeho tlapy. Silou své vůle jsem kořínek přiměla k pohybu. Svíjel se a kroutil jako červ a zabodl se mu do jeho packy. Zavrtával se mu do masa, ale Satay nemohl nic dělat. Ošklivě zakvílel. Rychle seskočil ze mě ke své zadní noze. Prokousl kořínek a oddělil ho od jeho zbytku. Avšak v jeho noze zůstal stále malý kousek, který jsem mohla ovládat. Nejspíš mu působil nesnesitelnou bolest, ale to mi bylo jedno. V té chvíli jsem byla necitlivá jako kámen. I mě zabolely škrábance na mé hrudí. Rozedral mi mou srst i kůži pod ní. Vycenila jsem na něj své bílé zuby a zavrčela jsem. Krčil se přede mnou, prosil o milost. I vtom jsem byla hluchá. Přidávala jsem další kořínky a větvičky, které se mu zabodávaly do jeho tlap. Teď nebyl tak velký, jako před půl hodinou.
Možná bych ho zabila, kdyby Rita nás nesvolala zpátky k sobě. Stála nad rozdrápanou vlčicí. Měla na sobě její krev. Přestala jsem ovládat větévky a poslušně jsem se vrátila za sou smečkou. Ale naposledy jsem výhružně zavrčela na svého soupeře. Odešli jsme zpátky se domů. Šibalka mě čekala s myší v tlamičce. Vypadala velmi roztomile, i když jí po čumáčku tekla krev. V Sekvojovém lese se narodila, byla vděčná, že jsme ho ubránili. S chutí jsem se pustila do jídla.
Dnes večer jsem poprvé po dlouhé době nevyšla ven, abych si zavyla na stříbrný měsíc, nebo nešla obdivovat zářivé hvězdy. Místo toho jsem spala a spala.

Moc pěkné

Jen co nám Ryath oznámil, že se Rita právě střetla s cizí vlčí smečkou a potřebuje naši pomoc, rozeběhla jsem se za ní.
Akorát včas. Vlci byli vyštosovaní, akorát po Ritě skočit. Když nás uviděli, každý z nich si vybral svého protivníka. Když jsem si toho všimla, došlo mi, že ta malá vlčice s krutými oči, jménem Queery bude mým protivníkem. Vůbec nic jsem o ní nevěděla, a to, že jsem v podstatě nováček mi zrovna také dvakrát na odvaze nedodalo. Ale já nejsem zbabělec! Využila jsem své schopnosti umět se maskovat ve stínech a vyrazila jsem po ní.
Když mě ztratila z očí, viděla jsem, jak znejistěla a rozhlížela se všude okolo. Využila jsem jejího rozptýlení a skočila jí na záda. Nečekala to a já měla svělou příležitost a tak jsem se jí chtěla zakousnout do krku. Jenže byla velice rychlá. Rychle s sebou škubla a já její krk těsně minula. Místo toho jsem se jí zakousla za ucho. I tak to bylo velmi vážné zranění, protože jsem se dostala svými tesáky hluboko do masa. V tu chvíli použila magii. Vytvořila si ohnivý štít kolem celého svého těla. Popálila mě. Strašně moc to bolelo. Rychle jsem od ní odskočila, jenže jsem byla příliš pomalá. Ohnala se po mě svými drápy a zasáhla mě přímo do hrudi. Rozdrásala mi ji a následně mě odhodila pod strom. Sotva jsem mohla dýchat. Plíce mě pálila a já pod takovou sílou bolesti pomalu nemohla ani vztát. Pořád se ke mě se svým škodolibým úšklebkem blížila. Když jsem ten úšklebek spatřila rychle jsem vstala a schovala jsem se ve stínech. Vyvolala jsem vítr. Příjemně mi chladil ohořelé chlupy a maso. Pak jsem ho nechala, aby nabral na intenzitě. Vítr začal lomcovat větvemi. To velice vyvedlo Queeru ze soustředění a totálně ji to rozhodilo. Nečekala, že nováček jako já bude ovládat magii. V tu chvíli jsem sebrala veškeré své síly a vyrazila ze stínů proti ní. Srazila jsem ji k zemi a začala jí chňapat po krku. Po chvilce se jí povedlo mě odkopnout. Zase jsme stály čelem proti sobě. Pak spatřila svoji vůdkyni. Strašně se lekla. Její alfa ležela na zemi uvězněná v magických kořenech. Po tomto hrůzném obrazu nastal ještě jeden. A to takový, že Rita ukázala, kdo je tohoto území pánem a zabila zmítající se vlčici. Tak hrůzný pohled Queera nevydržela a se strašlivým vytím, se zbytkem smečky, a vážnými zraněními i se strachem utekla.

Skvělá práce :)

Seděli jsme s Carolline spolu v táboře a pochutnávali si na čerstvé lani, když v tom za náma vtrhnul Ryath, aby se nás co nejvíce sebralo a připravilo k boji. Rita šla prý do Sekvojového lesa a máme jít rychle bojovat. Asi 6 z celé smečky jsme se odhodlali a vyrazili do boje. Tam jsme vůbec neváhali a všichni rychle skočili proti protivníkovi. I já jsem rychle skočil po šedém vlkovi, který ke mně stál zády. Překulil jsem se přes něj a rychle jsem se postavil na všechny čtyři. Naše pohledy se střetly, díval jsem se do jasně modrých očí vlčice Nikity . Přemlouvala mě ať se přidám k ní, ať opustím svou smečku, ale já se podíval na Carol, která statečně bojovala a odmítl jsem. ‘‘Pak tě tedy musím zabít !‘‘ zavrčela na mě. Na to jsem jí odvětil, že vlčice nezabíjím. ‘‘ Já nejsem slaboch!‘‘ , vykřikla a skočila mi po zádech, když jsem se otáčel. Rychle jsem ji ze sebe sundal. Nechtěl jsem ji zabít, proto jsem se jen bránil. Po chvilce Rita zvolala ať je necháme odejít a tak jsem jí poslechl.

Výborně =)