Momentálně zamčeno

Znovu zvoní. Rychle letím na záchod. Když se vracím, Eliša stojí u dveří do třídy. "heslo je Marie nebo Strašná úča", říká. To je heslo něco jako vstup do třídy. "Marie", řekne Nikča. Procházím okolo já. "pi**", řekne Eliša. Jdu si radši sednout na místo, než abych tohle pořád poslouchala. Ještě k tomu mě to řekla po druhé. /to nevydržím, nevydržím/, říkám si v duchu. "má ale štěstí, že zde učitelka není/, přehazuji v hlavě dál myšlenky ohledně toho, co se děje poslední dobou. Eliša přijde k lavici, kde sedí. Dělá, že si kouše nehty - tím znázornuje mě. Vrtím tajně hlavou. /to mi asi chce pomoct, abych si ty nehty nekousala/, pomyslím si. Už nikdy jsem se na prázniny netěšila jako tento rok. To, co se u nás děje je nepředstavitelné. Dál tam jen tak sedím a jím svačinu. Rozhlédnu se po třídě. Zadívám se na Elišu. Julii a Pavlínu. "hele jak Veronika čumí", slyším, jak řekla Pavlína těm dvoum. Už mě to štve, ale co se dá dělat, vydržet to ještě musím. Konečně zas zazvoní. Dojím svačinu, nachystám si na Přírodovědu. /to si vybírají ty, co nemají moc kamarádů nebo co?/, ptám se sama sebe. Otevřu učebnici Přírodovědy a učím se. Sice je u nás hluk, ale to mi nevadí, když jde o učení.
Zase zazvoní. Zavřu učebnici a dám ji na místo. Učitelka vejde do třídy. "sedněte si", řekne. Sednem si. Učitelka nám začne vykládat něco o polárním pásu. Zaujatě poslouchám, aspon přestanu myslet na ty tři. "ted už můžete psát o zvířatech ze všech pásů nějaké zajímavosti", řekne učitelka nakonec. Ána se přihlásí. "můžu vám dát nějaké otázky?", zeptá se. Má totiž takové kartičky, kde je otázka a odpověd. Učitelka jí to dovolí a Ána začne:
"jaké zvíře se nejvíce podobá člověku?", zeptá se. "a) opice, b) medvěd, c) divoké prase", dodá ještě. Několik se jich hlásí. Vyvolá Áju. "opice", odpoví Ája. "ne", řekne Ána. Vyvolá Lukáše. "medvěd", řekne. "ano", řekne Ána. Učitelka se trochu diví, že je to medvěd. Lukáš to věděl proto, že nás o přestávce slyšel.

Dyžtak je to víc dní dokupy. Jen aby jsi věděla.

+ 50 w

Když se na mě podíváš,
rumělce mi na tvářích uděláš.
Skrývám je za vlasy,
neboť jsem bez krásy.

Sedím hned za tebou
a hraji si na slepou.
Ve skutečnosti myslím na tebe
a jsem z toho celá bez sebe.

Jen tak si kolem mě chodíš,
ale vůbec nic netušíš.
Že tě tajně miluji
a každý den si trénuji,
jak ti povím, co na srdci mám,
že se jednou za tebe vdám.

Ach ta má láska bláznivá,
není pro mě vůbec příznivá.
Snad si mě taky všimne,
a nejen nade mnou zívne.

Teď čekám na něj jako princezna,
vždyť má láska je bezmezná.
Jednou se třeba na mě ohlédne
a pozve mě na oběd v pravé poledne.

Začneme se o něčem bavit. Najednou poprvé zazvoní. Jdeme radši zpět do třídy. Sednu si tam na svoji židli a dívám se tam Na Elišu a Julii. Ty dvě nesnáším. Vemu papír a něco tam napíšu. Nějak ten papír složím a jdu k lavici, kde sedí Julie s Elišou. Julie papír veme a přečte. Mezitím jsem šla zpět ke své lavici a sedla si na ni vedle Áni. Julie se na mě podívá. Pokrčím rameny. Julie tam něco napíše a mě podá. Poté zazvoní. Máme Český jazyk, jeden z předmětů co mě nebaví. Včera jsem četla na počítači: k čemu je škola? A zrovna tam bylo: Čeština - umím mluvit. Vduchu se pousměji při pomyšlení na další předměty, co tam byly napsané.
A zase zvoní. Tentokrát ale na přestávku. "máte přestávku", řekne učitelka nakonec, když Vítek kvůli něčemu neodpovídá. Vytáhnu ten papír a přečtu:
já: za co se mám omluvit?
ona: hele, co to čteš? To je moje a Aniččino tajemství.
Já odepíšu: ona mě to řekla.
Jen co to napíšu, hodím to k Julii. Nachystám si na můj nejoblíbenější předmět - matiku. Čekám na papír. Ještě se tozhlédnu po třídě. Konečně je papír u mě.
ona: omluv se celé třídě, že pomlouváš.
Přečtu. Chvíli se dívám na papír, jako kdybych to její písmo nemohla přečíst. Jdu ke koši a papír tam hodím. Nechci na toto odepisovat. Znovu zvoní - zas na hodinu, ale matika mi nevadí. Vlastně ani nechápu, jak někdo nemůže matiku ani slyšet nebo vidět nějakou učebnici nebo sešit.


Tak zase dopíšu příště. Měla jsem ještě pár takových podobných dnů, ale to zde nebudu vypisovat.

+ 75 w

Zazvoní budík. Zamáčknu ho a spím dál. Po čtvrt hodině přijde navrch babička. Odkryje mi peřinu. Znovu se zakryju a spím dál. Babička mezitím začne budit Adélu, poté jde za mnou. "Veroniko vstávej!", slyším, jak na mě křičí. Nezbývá mi nic jiného než poslechnout. Babička odtáhne žaluziji a já jdu na záchod - první věc, kterou vždy dělám když vstanu z postele. Jdu ze záchoda a po cestě pozdravím naše morče Fifinku. "ahoj", řeknu a vyběhnu schody. Vemu si oblečení a obleču se. Adéla jakse zdá oblečená ještě není. Obleču se a vemu si náušnice. Jdu do koupelny. Nasadím si náušnice a učešu se. Ještě se vrátím pro gumičku, kterou si poté taky nasadím. Adéla se konečně obleče a jde za mnou. Babička veme naše kabele a jde dolů. Já jdu hned za ní. Ještě zajdu za Fifinou a dám jí krmení. "dala jsi Fifině žrádlo?", ptá se mě babička. "co jsem asi ted dělala?", zeptám se jí na oplátku já. Jdu od Fifiny k babičce, kde počkám na Adélu. Konečně dorazí. Obě dvě se obujem a oblečem. Babička odemkne dveře v předsíni a vyjdeme všechny tři ven. Mrholí. Vůbec mě to ale nepřekvapuje. Poslední dobou je to dost normální. "nemám ráda úterý", řeknu. Jdeme na zastávku. Babička nás vyprovází, taky jde do obchodu. Potkáme Tomáše s Vítkem. "ahoj", řeknu. Konečně dojdeme na zastávku. Vyšly jsme z domu pozdě a tak jen co jsme se tam zastavily, přijel autobus od Velenova. Nastoupíme. Jako vždy si ani jedna z nás nesedne. Babička odejde do obchodu.....
Autobus se zastaví u škole. Vemu Adélu a vyjdeme. Adéla jde přes přechod na Sušilku a já jdu na Zelenou. Chodíme totiž každý z nás na jinou školu. Jdu do šatny V.B . Je u vchodu do naší šatny Julča. Jen co mě uvidí, odběhne na druhou stranu naší šatny. "ježiši", vykřine ještě. Štve mě to, ale už jen měsíc a půl do prázdnin a konečně odejdu ze třídy. Jdu po prázdninách do matematické třídy a ona ne. Přezuju a vysleču si bundu. Sednu si tam na lavku. Vytáhnu z kabele mobil a podívám se kolik je. /7:40/, pomyslím si. Sedím tam. Přijde Anička, moje jediná kamarádka ze třídy. "ahoj", řekneme si zároven. Konečně zazvoní. Znamení, že mají jít všichi do svích tříd. Julie si veme svoji kabelu a jde okolo mě. "co takhle bú. Nerozumíš, co!", řekne mi a odchází s Eliškou do třídy. tak jako ostatní. Podívám se na Aničku a ona na mě. Obě dvě to nechápem. Vemu si kabelu a jdu s Aničkou do třídy. Přitom si nechápavě o Julii povídáme. Přijdeme do třídy. "Dobrý den", pozdravíme učitelku. Přijdeme k první lavici u učitelčinýho stolu. Nachystáme si na češtinu. Ještě se napiju a jdeme na chodbu.....

Tohle bylo jenom ráno, to nejhorší je o jiných přestávkách, ale to by bylo na dlouho a tak napíšu příště. Nějak tak to jednou bylo. Jen nevím, zda bylo úterý.... xD Vážně propadák, co?

pěkný :) + 1oo w

Jsem mladá holka, která dodělává základku. V životě jsem si toho na poměry s ostatními lidmi prožila dost. Dnes jsem po měsíci opět nastoupila do školy. Dlouho jsem chyběla, protože jsem ležela v nemocnici po dvou operacích. Ráno jsem zaspala, probudila mě až moje babička, která přiběhla ve čtvrt na osm. Rozmrzele jsem se probudila a šla si do koupelny vyčistit zuby a učesat se. Potom jsem na sebe oblékla černé legíny, svůj oblíbený modrý top, černou mikinu a mou obnošenou zelenou bundu, kterou mám moc ráda. Díky ní splývám s okolím, jsem nenápadná a někdy jsem za to ráda. V 7:50 jsem konečně vyrazila z domu, měla jsem pravda že trošku zpoždění, ale zachránila mě má učitelka přírodopisu, která mě ještě zdržovala na chodbě vyptáváním jak jsem na tom. Když jsme skončili v rozhovoru podívala jsem se do svého rozvrhu a zjistila jsem že první hodinu mám s ní přírodopis. Když jsem stála před dveřmi přírodopisu, koukla jsem se na rozvrh učebny a opravdu tam bylo napsáno, že v pondělí první hodinu má přírodopis 9.B. Já si vždy musím vše zkontrolovat, jsem zkrátka perfekcionistka. Zhluboka se nadechnu a beru za kliku dveří, rychle zamířím ke své prázdné lavici. Snad poprvé se moje spolužačka, říkejme jí třeba Aneta, nedostavila do třídy. Aneta je velmi chytrá a vzorná holka. Ve škole si z ní hodně lidí utahuje, ale ona tomu přesto plně vzdoruje, tak jako jsem to kdysi dělala já. Dnes nepřišla, jelikož Berounka zasáhla i k ní domů. Ve třídě je nás dnes jen 16. Za narážek a poznámek od spolužáků o mé dlouhé absenci zamířím k lavici a usednu si. Rychle na jejich poznámky raguji a odseknu jim. Potom mrknu na svou kamarádku, která při mě stojí ve zlém i v dobrém. Říkejme jí třeba Karolína. Ihned si vybalím přírodopis a v tu chvíli vejde do dveří naše učitelka. Hodina probíhá tak, že řešíme povodně a zjišťujeme čí dům už je pod vodou a kdo je evakuovaný. Jelikož mám dnes postupové zkoušky na klavír mám omluvenku, že ze školy musím odejít po 12. hodině. Když při hodině angličtiny odcházím, domluvím se s Karolínou, aby mi látku, kterou mám rozepsanou dala potom opsat. Se všemi se rouzloučím a ze školy odcházím se špatnou náladou, protože jsem hned vyfasovala 4 projekty, a zítra píšu z látky na kterou jsem vůbec nebyla.V šatnách na sebe rychle hodím svouje adidasky a bundu. Pustím si do uší písničky, konkrétně November Rain. Vycházím ze školy a tu chvíli se rozprší, hodím si přes hlavu kapucu a mířím dál na náměstí, kde se nachází moje umělecká škola. Svého učitele jsem nikde nenašla, tak tedy zamířím do budovy A. Vejdu do ředitelny a zrovna tam je. Jdeme se rozehrát do budovy B. Když vtrhnu do své učebny spadne mi brada. Všechen nábytek je vystěhovaný, je zde jen klavír. I židle zde chybí. Nic jiného mi nezbývá, začnu stupnicí E- Dur, etudou 23, menuetem od Sebastiana Bacha a končím Bláznovou ukolébavkou.Jsem připravená to předvést před komisí. Za pět minut zečínájí postupové zkoušky v koncertním sále. Tak se tedy rychle obleču a běžém do budovy A. Začínám jako první, vedu si celkem dobře, ale mám potíže s menuetem, zasekla jsem se u jednoho septakordu a nemůžu se dostat dál . Nakonec si poradím, celá nervozní, dokončím zkoušky a ještě slyším poznámky pár učitelů, kteří se mezi sebou baví jestli pokračuji ve hře na housle a pak čekám před koncertním sálem na verdikt. Mezitím prochází kolem mě moje profesorka baletu, na chvilku se dáme do řeči, ale pak rychle spěchá, protože učí. Po dvacetiminutovém rozhodování komise konečně vyjde a řekne mi, že jsem prošla s jedničkou. Poděkuji a rychle odtamtud vypadnu směrem k nádraží. Moje promrzlý nohy potřebují zahřát , stavím se tedy v kebapu a dám si durum. Je tam obrovská fronta, ale vyčkám si. Alespoň jsem v teple. Durum sním a razím k nádraží přes zaplněnou lávku lidí, kteří si fotí Litavku. Promočená procházím kolem Střední pedagogické školy a Obchodní akademie, zde budu v září studovat. Když dorazím ma nádraží, hemží se to tu turisty, kteří zde uvízli. Nemají peníze na další vlaky a nebo nemají jídlo. Koupím si horkou čokoládu a pomáhám ostatním lidem. Potom znovu vyrazím na náměstí až k jedinému mostu který ještě není ve městě zaplavený, vodou, pouze turistmi, kteří provozují ''povodňovou turistiku''. V uších mi pořád hraje hudba, moje vlasy jsou celé mokré, stejně jako já. Vítr mi trochu vyfoukává vlasy. Kráčím po mostě na zádech těžkou tašku v ruce horkou čokoládu a v podpaží svírám svoje noty. Zdrcená se opřu o okraje mokrého mostu a sleduji tu spoušť, kterou zde povodně způsobili. Jez už není vidět, fotbalové hřiště se mění v bazén pro kachny. Náš ''kruháč'' kde jsem jezdili na inlinech je celý pod vodou. Berounka je všude, zasahuje do budov a rodinných domů. Domů se vracím v pochmurné náladě. Cestou potkám svého mladšího brášku, který se vrací z doučování angličtiny. Jdeme spolu domů a ukazuju mu fotky jeho fotblové hřiště, které vůbec nepoznává. Doma se zabalím do deky a usínám. Probudím se v 8 večer a koukám na nová aktuality. Na náměstí už je voda také. Sháním všude informace o nedaleké vesnici, kde mám ustájenou kobylku. Zatím to tam vypadá ještě přijatelně, ale autobusy nejezdí. Budu muset jet za ní vlakem. Doufám, že nikde neuvíznu. Venku nepřestává pršet...

Zármutek mé srdce tíží,
cítím se jako ztracená.
Něco zlého se ke mně blíží,
co to asi pro mě znamená.

Má tvář se smutkem halí,
z poza zakrytých tváří tečou slzy.
Němé oči strach tají,
neboť smrt ke mně příjde už brzy.

V mém tichém naříkání,
pomáhá mi srdce.
Jenž mi dodá více odhodlání
a nedovolí mi jít ke smrtce.

Láskou mě zahřívá,
útěchu dodává v nepříznivém čase.
Ať si mě teď bolest proklíná,
ať si zvyšuje na hlase.

Duše konečně našla útěchu,
v dobrém srdci přítele.
Od něj se nedočkám posměchu,
naopak je mi s ním vesele.

+75 MN krásné ;)